Review: LAZEBNÍK SEVILLSKÝ v Národním divadle

V Národním divadle v Praze se od října hraje nové zpracování komické opery Lazebník sevillský Gioachina Rossiniho. V tomto uvedení se můžete těšit na jedny z největších jmen současné české operní scény a lákavé cizojazyčné jméno nové sólistky opery. Shrneme, zda hvězdy dostály svých opěvovaných jmen, zdali se představení na prknech Národního divadla vydařilo a jestli stojí za vaši návštěvu.

Opera začíná klasickou předehrou bez jakékoli hry na jevišti. Poslechnete si Rossiniho hudební motivy, které sice nevychází z opery samotné, přesto vás úspěšně vtáhnou do té správné operní nálady. Po vyzdvižení opony zjišťujeme, že se děj odehrává na pouze malé části prostoru velkého jeviště Národního divadla. Od počátku se zde pracuje s vertikálním dělením jeviště, kdy hrabě Almaviva zpívá své Rosině stojící v okně.

Po tomto úvodu se dostáváme do nitra domu, ve kterém je půvabná Rosina vězněna a kde je jejím jediným kontaktem s vnějším světem lazebník Figaro a učitel hudby Basilio. Autor scény David Janošek chytře otočil náš pohled tak, že vidíme tu samou zeď domu z druhé strany. Zachovává nadále výškové dělení prostoru, a to na plošinu, kde se nachází pokoj Rosiny (u již zmíněného okna) a zbytek domu Doktora Bartola dole na úrovni jeviště. Prostor pokoje je pro hraběte Almavivu nedostupný a i přes převleky se mu zprvu nedaří k Rosině dostat. Divák si možná vzpomene na klasický děj Romea a Julie a pověstný balkon, který obdobně tvořil bariéru a představoval nedostupnost.

Při 15. repríze sehráli ústřední trojici Petr Nekoranec jako hrabě Almaviva, Adam Plachetka jako Figaro a Arnheiður Eiríksdóttir jako Rosina. Nebudu vás dlouho napínat, všichni tři odvádí excelentní výkon. Jejich hlasy zní dobře ve všech polohách, perfektně ladí a i náročnější prvky Rossiniho partitury jim vychází. Co je ovšem naprosto unikátní je, jak dobře jsou tři herci společně sehraní. Různé dramatické scénky, či společné pěvecké výstupy, to vše funguje jak má a jelikož se na první pohled skvěle baví herci, baví se i publikum.

Ústřední zloduch představení, Doktor Bartolo, byl ztvárněn Jiřím Sulženkem. I on si se svým partem poradil skvěle. Bartolo má hned několik výstupů, ve kterých musí odzpívat úctyhodné množství tónu za minutu, což se v Lazebníkovi podařilo chytře využít jako komediální prvek. Zde musím pochválit dramaturga Bena Blachutu a režisérku Magdalenu Švecovou. Snad jediný prvek představení, mužský sbor, nebyl ve svých nelehkých výstupech vždy precizně sladěn s orchestrem, přesto si zaslouží pochvalu za svůj dramatický výstup na jevišti nad běžné očekávání od sboru.

Lazebník je tradiční opera, které se daří držet na uzdě moderní vlivy. Jistě, občas se v ní nějaký prvek současného divadla objeví. Přesto je to představení skromné, zábavné a chytře vybalancované. Tento Lazebník sevillský má potenciál hrát se na jevišti Národního divadla několik let.

Fotky Zdeňka Sokola pochází z webu Národního divadla.